OČIMA SPORTOVCE: CO SE DĚJE V HLAVĚ PO ZRANĚNÍ

Ještě před pár týdny jsem trénoval. Dnes sedím na tribuně a sleduju ostatní. Je zvláštní, jak rychle se může všechno změnit. Ještě nedávno jsem přemýšlel nad zápasem, nad tím, co musím zlepšit a podobně. A najednou řeším úplně jinou otázku: Kdy se budu moct vrátit? První dny po zranění bývají zvláštní. Člověk možná cítí úlevu, že už ví, co se stalo. Zároveň ale přichází vztek, frustrace a obrovské množství otázek. Jak dlouho budu mimo? Stihnu důležitý zápas? Neztratím místo v sestavě? Co když už nebudu tak dobrý jako předtím? A potom přijde něco, na co mě nikdo úplně nepřipravil. Strach. Nejen ze samotného zranění, ale hlavně z návratu. Co když se to stane znovu? Co když do toho souboje nepůjdu naplno? Co když začnu podvědomě šetřit zraněnou část těla? Co když už svému tělu nebudu věřit?

Zranění totiž není jen problém těla. Je to zásah do života sportovce, jeho rutiny, sebevědomí, identity i pocitu kontroly. To mě naučila moje mentální koučka. :)  Najednou nemůžu dělat to, co miluju. Nemůžu být se spoluhráči na ledě. Nemůžu trénovat tak, jak jsem byl zvyklý. A zatímco ostatní se posouvají dál, já mám pocit, že stojím na místě. Doslova.  Někdy je proto těžší sledovat trénink ostatních než samotná bolest. Začnu se porovnávat. Přemýšlím, jestli mě ostatní ještě potřebují. Jestli na mě trenér nezapomene. Jestli se po návratu dostanu zpátky do sestavy. A někdy si položím i otázku, která mě děsí nejvíc: "Co když už nikdy nebudu tak dobrý jako předtím?" Právě v tu chvíli si ale musím připomenout, že moje hodnota není závislá na tom, jestli právě nastupuji k zápasu. Zranění není konec mé sportovní cesty. Je to její součást. Nemusím se soustředit na to, kolik týdnů ještě zbývá do návratu. Potřebuji se soustředit na to, co můžu udělat DNES. Dnes můžu pracovat na rehabilitaci. Dnes můžu posilovat to, co mi dovolí zdravotní stav. Dnes můžu pracovat na své hlavě. Dnes můžu podporovat svůj tým jiným způsobem. Dnes můžu udělat další malý krok.

Nemusím se vrátit jako sportovec, kterým jsem byl dřív. Můžu se vrátit jako lepší sportovec, minimálně po mentální stránce.  Návrat po zranění není jen otázkou toho, kdy bude připravené moje tělo. Je také otázkou toho, kdy bude ready moje hlava. Víte, já mentálnímu koučinku nikdy moc nevěřil, dokud jsem se nezranil. Možná to je paradox, ale teď si neumím představit, že by nebyl součástí mé sportovní cesty. A jak říká moje mentální koučka: KDYŽ TĚLO NEMŮŽE, HLAVA POMŮŽE.