OČIMA MENTÁLNÍ KOUČKY: NEJVĚTŠÍ MÝTUS O MENTÁLNÍM KOUČINKU

"Ty sportovce jenom motivuješ, ne?" To je věta, kterou slýchám možná nejčastěji a pokaždé se usměju. Protože právě v téhle větě se skrývá největší mýtus o mentálním koučinku. Lidé si často představují, že moje práce spočívá v tom, že sportovci před závodem řeknu: "Ty to dáš! Věř si! Jsi nejlepší!" a tím je hotovo. Kdyby to bylo tak jednoduché, nepotřebovali bychom mentální kouče. Stačil by motivační citát na Instagramu. Jenže skutečný mentální koučink začíná přesně tam, kde motivace končí.

Sportovec za mnou většinou nepřijde proto, že by nevěděl, že má bojovat. To už dávno ví. Přijde ve chvíli, kdy se po jedné chybě psychicky sesype. Když se před závodem nemůže nadechnout, protože ho svazuje nervozita. Když začne pochybovat o sobě, přestože má natrénováno. Když se mu v hlavě neustále přehrává, co se může pokazit. A právě tam společně pracujeme. Nehledáme kouzelné věty. Hledáme příčinu. Proč se to děje? Kdy to začalo? Co spouští jeho reakce? Jak může příště zareagovat jinak?

Mentální koučink není o přidávání sebevědomí. Je o jeho budování. Není o tom sportovce přesvědčit, že je nejlepší. Je o tom, aby dokázal podat svůj nejlepší možný výkon i ve chvíli, kdy se necítí stoprocentně. Pravda je taková, že ani ti nejlepší sportovci nevstupují do každého závodu či zápasu s pocitem absolutní jistoty. Mají pochybnosti. Mají strach. Cítí tlak i nervozitu. Rozdíl je v tom, že vědí, jak s nimi pracovat. A přesně to je cílem mentálního koučinku. N eudělat ze sportovce robota bez emocí, ale člověka, který umí své emoce přijmout, porozumět jim a nenechat se jimi ovládat. Moje práce není stát vedle sportovce a neustále ho povzbuzovat. Moje práce je naučit ho, aby jednou dokázal povzbudit sám sebe. To je rozdíl, který často není vidět, ale na výkonu je poznat vždycky.