OČIMA MENTÁLNÍ KOUČKY: 5 VĚT, KTERÉ SLYŠÍM NA KONZULTACÍCH NEJČASTĚJI

Na individuálních konzultacích se sportovci se mnohdy odehrává mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Sportovec přichází s konkrétním problémem – nezvládá tlak, nevěří si, příliš přemýšlí nad chybami nebo má pocit, že se mu poslední dobou nedaří. Jenže během rozhovoru se velmi často ukáže, že původní problém je pouze vrcholem ledovce. Během své práce se sportovci jsem si všimla, že některé věty se opakují napříč sporty, věkem i výkonnostními úrovněmi. Hokejista, atlet, basketbalista nebo tenista mohou řešit úplně jinou situaci, ale v hlavě často vedou velmi podobný dialog. A právě těchto pět vět slýchám na konzultacích nejčastěji.

1. "JÁ VÍM, ŽE NA TO MÁM, ALE NEDOKÁŽU TO UKÁZAT."

Jedna z nejčastějších vět. A také jedna z těch, u kterých je potřeba se zastavit. Sportovec často velmi dobře ví, co umí. Ví, že má natrénováno. Ví, že v tréninku dokáže podávat skvělé výkony. Ví, že už několikrát ukázal, že na danou úroveň má. Přesto přijde závod nebo zápas a najednou jako by se jeho schopnosti někam vypařily. Ve skutečnosti se ale často neztratila schopnost. Změnil se pouze způsob, jakým sportovec se svou schopností zachází. Místo aby se soustředil na provedení, začne kontrolovat výsledek. Místo aby reagoval na aktuální situaci, přemýšlí nad tím, co bude následovat. Místo důvěry ve vlastní automatismy se začne pozorovat a opravovat každý detail. A právě tady se ukazuje, že sebedůvěra není pouze přesvědčení "Jsem dobrý sportovec.". Je to také schopnost pustit kontrolu ve chvíli, kdy už je čas výkon jednoduše provést.

2. "PO JEDNÉ CHYBĚ JSEM ÚPLNĚ MIMO."

Chyba sama o sobě často není tím největším problémem. Problém začíná až tím, co přijde po ní. Sportovec udělá chybu a během několika sekund se mu v hlavě rozjede celý příběh: Tohle jsem pokazil. Zase. Proč jsem to udělal? Trenér mě určitě stáhne. Teď už to bude špatné. Musím to napravit. A zatímco tělo je stále v přítomném okamžiku, hlava cestuje mezi minulostí a budoucností tam a zpět.  Jedna chyba tak nezabere jednu situaci. Může ovlivnit další minutu, několik dalších akcí nebo v některých případech celý výkon. Proto se při práci se sportovci tolik vracíme k tomu, čemu říkám reset po chybě. Cílem není chybu ignorovat ani předstírat, že se nestala. Cílem je umět ji uzavřít, vzít si z ní potřebnou informaci a vrátit pozornost zpátky k tomu, co se děje právě teď. Nejlepší sportovci nedělají méně chyb. Často jen mnohem rychleji zvládnou pokračovat po nich.

3. "MOC NAD TÍM PŘEMÝŠLÍM."

Tahle věta se objevuje především u sportovců, kteří jsou velmi nároční sami na sebe. Před výkonem analyzují, co všechno se může pokazit. Během výkonu přemýšlejí, jestli všechno dělají správně. Po výkonu si přehrávají, co mohli udělat jinak. A mezi tím vším se snaží podat svůj nejlepší výkon. Jenže lidský mozek není stavěný na to, aby během výkonu neustále komentoval každý pohyb. Sportovec někdy nepotřebuje další instrukci. Potřebuje méně přemýšlení a více důvěry. Na konzultacích proto často hledáme rozdíl mezi tím, co je potřeba řešit před výkonem, a tím, co už během výkonu jednoduše pustit. Co patří do přípravy? Co patří do vyhodnocení? A co už během samotného výkonu pouze odvádí pozornost? Naším cílem NENÍ vytvořit sportovci v hlavě ještě větší hluk. Naopak. 

4. "MÁM POCIT, ŽE ODE MĚ VŠICHNI NĚCO OČEKÁVAJÍ."

Trenér. Rodiče. Spoluhráči. Soupeři. Fanoušci. Klub. Reprezentace. Sociální sítě. A nakonec samotný sportovec. Tlak často nevzniká pouze z jednoho zdroje. Vzniká z kombinace všech očekávání, která si sportovec nese na zádech. A někdy je dokonce největším zdrojem tlaku on sám.

 ,,Musím vyhrát."

,,Musím podat dobrý výkon."

,,Nesmím zklamat."

,,Musím dokázat, že na to mám."

,,Musím ukázat, že si zasloužím hrát."

Jenže čím více energie sportovec věnuje tomu, aby naplnil všechna tato očekávání, tím méně jí zbývá na samotný výkon. Na konzultacích proto často oddělujeme to, co sportovec může ovlivnit, od toho, co ovlivnit nemůže. Nemůže ovlivnit, co si o něm bude myslet trenér. Nemůže ovlivnit rozhodnutí rozhodčího. Nemůže ovlivnit výsledek soupeřova výkonu. Může ale ovlivnit svou přípravu, svou reakci na chybu, svou komunikaci, svou koncentraci a svůj přístup. A právě tam je potřeba vrátit pozornost.

5. "VÍM, CO BYCH MĚL DĚLAT, ALE STEJNĚ TO NEDĚLÁM."

Možná moje oblíbená věta, protože právě tady se ukazuje rozdíl mezi vědět a umět. Spousta sportovců už dávno ví, že by měli lépe regenerovat, soustředit se na přítomnost, pracovat se svou sebedůvěrou, nepřenášet jednu chybu do další situace nebo si nastavit lepší předzávodní rutinu. Jenže vědět, co dělat, ještě neznamená umět to použít ve chvíli, kdy je člověk pod tlakem. Stejně jako nestačí jednou vědět, jak se správně technicky provádí určitý pohyb. Potřebujeme ho opakovat tak dlouho, dokud se nestane přirozenou součástí výkonu. A přesně tak funguje i mentální příprava. Nestačí si jednou říct: "Odteď budu po chybě klidný." Potřebujeme vytvořit konkrétní způsob, jak se po chybě resetovat.  Nestačí si říct: "Budu si věřit." Potřebujeme vědět, z čeho naše sebedůvěra vychází a jak ji budovat. Nestačí si říct: "Nebudu pod tlakem." Potřebujeme se naučit tlak rozpoznat a pracovat s ním. Mentální dovednosti nejsou něco, co si pouze přečteme. Jsou to dovednosti, které trénujeme stejně jako tělo. 

A CO MAJÍ VŠECHNY TYTO VĚTY SPOLEČNÉHO?

Na první pohled řeší každý sportovec něco jiného. Jeden se bojí chyby, druhý tlaku, třetí nedostatku sebevědomí a čtvrtý toho, že příliš přemýšlí. Ve skutečnosti ale velmi často pracujeme se stejnou věcí: Schopností sportovce řídit svou pozornost, reakce, emoce a myšlenky tak, aby mu pomáhaly podat výkon místo toho, aby mu stály v cestě. Cílem mentální přípravy není vytvořit sportovce, který nikdy necítí nervozitu, nikdy nepochybuje a nikdy neudělá chybu. To není ani lidsky možné. Cílem je naučit sportovce umět reagovat na jakoukoliv situaci, která nastane. Mentální příprava neodstraňuje náročné situace ze sportu. Učí sportovce zvládat je lépe.