JAK MLADÍ SPORTOVCI BOJUJÍ S TLAKEM NA DOKONALOST?
Mladý sportovec dnes často vyrůstá v prostředí, ve kterém je výkon velmi dobře viditelný a snadno měřitelný. Čas, body, góly, umístění, procenta úspěšnosti, nominace, statistiky nebo počet minut na hřišti dávají sportu jasná čísla, podle kterých lze hodnotit výsledek. Jenže za každým číslem stojí člověk, který může svůj výkon prožívat úplně jinak, než jak vypadá zvenčí. Pro některé mladé sportovce se postupně začíná vytvářet přesvědčení, že dobrý výkon nestačí. Musí být perfektní. Nesmí udělat chybu. Nesmí zklamat trenéra, rodiče ani spoluhráče. Musí být lepší než ostatní a ideálně neustále dokazovat, že si své místo zaslouží. Z původní zdravé ambice se tak může stát tlak, který sportovce postupně svazuje. Touha být lepší přitom sama o sobě není problém. Právě naopak. Ambice, disciplína a chuť posouvat vlastní hranice jsou důležitou součástí sportovního růstu. Rozdíl je v tom, co se odehrává v hlavě sportovce ve chvíli, kdy se mu něco nepodaří.
KDY SE AMBICE MĚNÍ V PERFEKCIONISMUS?
Zdravá ambice umožňuje sportovci vidět chybu jako informaci. Perfekcionistický tlak z ní může udělat důkaz vlastního selhání. Jedna nepovedená přihrávka pak není pouze nepovedená přihrávka. V hlavě mladého sportovce se může proměnit v myšlenku: "Nejsem dost dobrý."
Právě zde začíná být perfekcionismus nebezpečný. Sportovec totiž postupně přestává hodnotit pouze svůj výkon a začne prostřednictvím výkonu hodnotit sám sebe. Když se mu daří, cítí se dostatečně dobrý. Když se mu nedaří, jeho sebevědomí klesá. Výkon se tak stává hlavním zdrojem vlastní hodnoty a každé selhání začne působit mnohem větší psychickou bolest, než by samo o sobě muselo.
"HLAVNĚ NESMÍM UDĚLAT CHYBU."
Jedním z největších problémů tlaku na dokonalost je strach z chyby. Mladý sportovec může přijít na trénink s obrovskou chutí ukázat, co umí, ale zároveň s obavou, že udělá něco špatně. Před zápasem se potom nesoustředí na to, co chce během výkonu dělat, ale na to, čemu se chce za každou cenu vyhnout.
- "Nesmím pokazit první střídání."
- "Nesmím ztratit míč."
- "Musím podat svůj nejlepší výkon."
Problém je, že lidský mozek nedokáže dlouhodobě fungovat v režimu neustálé kontroly. Čím více se sportovec snaží zabránit každé možné chybě, tím více může být napjatý, opatrný a nerozhodný. Místo automatických reakcí začne nadměrně kontrolovat své pohyby a rozhodování. A právě tím může výkon paradoxně zhoršit. Sport potřebuje schopnost reagovat. Situace se mění během několika sekund a sportovec nemůže mít pod kontrolou všechno, co se na hřišti, ledě nebo dráze stane. Potřebuje umět přijmout, že chyba je součástí výkonu, a především se po ní dokázat vrátit zpět do přítomnosti.
ODKUD TLAK NA DOKONALOST PŘICHÁZÍ?
Tlak nemusí vždy přicházet pouze zvenčí. Často vzniká kombinací několika faktorů. Roli může hrát osobnost sportovce, jeho vlastní očekávání, zkušenosti z předchozích výkonů, prostředí v týmu, komunikace trenéra, očekávání rodičů i neustálé porovnávání s ostatními. Výzkum mezi mladými sportovci ukazuje, že vnímaný tlak na perfektní výkon ze strany trenérů a rodičů souvisí s perfekcionistickými tendencemi a strachem ze selhání. Dlouhodobě může být problematický také způsob, jakým sportovec interpretuje vlastní chyby a jakou hodnotu jim přisuzuje. To samozřejmě neznamená, že trenér nebo rodič nesmí být náročný. Náročnost sama o sobě není škodlivá. Mladí sportovci potřebují hranice, zpětnou vazbu, disciplínu a realistická očekávání. Rozhodující je však způsob, jakým jsou tato očekávání komunikována. Je rozdíl mezi sdělením "Vím, že máš na víc, pojďme společně zjistit, co můžeš zlepšit." a mezi pocitem "Pokud nepodáš dobrý výkon, zklamal jsi mě." První přístup podporuje rozvoj. Druhý může vytvářet strach.
KDYŽ SE CHYBA STANE OSOBNÍM SELHÁNÍM
Představme si mladého hokejistu, který v zápase udělá chybu vedoucí ke gólu soupeře. Chyba sama o sobě už je nepříjemná. Pokud si však sportovec začne říkat, že kvůli ní zklamal celý tým, trenéra i rodiče, psychická zátěž se několikanásobně zvětší. Další střídání potom nehraje pouze proti soupeři. Hraje také proti vlastní hlavě.
- "Hlavně to teď nesmím pokazit."
- "Trenér mě určitě sleduje."
- "Musím to napravit."
- "Co když udělám další chybu?"
A čím více se snaží chybu napravit za každou cenu, tím více může ztrácet koncentraci na to, co se skutečně děje v daném okamžiku. Stejný mechanismus můžeme vidět u gymnastky, která po nepovedeném prvku začne přemýšlet nad tím, co se stalo, místo aby se soustředila na další část sestavy. U basketbalisty, který po neproměněné střele přestane střílet, protože nechce minout znovu. Jedna chyba tak může spustit řetězec dalších problémů.
SOCIÁLNÍ SÍTĚ A JEJICH TLAK
Současní mladí sportovci navíc vyrůstají v době, kdy se mohou porovnávat prakticky kdykoliv a s kýmkoliv. Na sociálních sítích vidí vítězství, medaile, reprezentační nominace, dokonalé tréninky, fyzickou kondici i úspěchy svých vrstevníků. Vidí ale především výsledek. Nevidí všechny nepovedené tréninky, pochybnosti, zranění, frustraci, strach nebo dny, kdy daný sportovec vůbec neměl chuť trénovat. Vidí několik sekund nebo fotografii z jeho nejlepšího okamžiku a mohou si je začít porovnávat se svou vlastní každodenní realitou. Mladý sportovec pak může snadno získat pocit, že ostatní neustále rostou, zatímco on stagnuje. Začne mít pocit, že musí trénovat více, podávat lepší výkony a být neustále produktivní. Odpočinek potom může vnímat jako slabost a neúspěch jako osobní problém. Jenže regenerace není lenost a neúspěch není důkaz nedostatečnosti.
PERFEKCIONISMUS JAKO ZLODĚJ RADOSTI
Možná největším problémem není ani samotný tlak na výkon. Je jím skutečnost, že sportovec postupně může ztratit důvod, proč vůbec začal sportovat. Na začátku byla radost z pohybu, soutěžení, kamarádů a touha zjistit, kam až se může dostat. Postupně se ale může sport změnit v nekonečné hodnocení. Dnes jsem dal dva góly, takže jsem dobrý. Dnes jsem nedal žádný, takže jsem špatný. Dnes mě trenér pochválil, takže jsem uspěl. Dnes mě kritizoval, takže jsem zklamal. Takový způsob přemýšlení je dlouhodobě vyčerpávající. Sportovec totiž nikdy nemá pocit, že je hotový. Vždy může být rychlejší, silnější, přesnější nebo lepší než včera. A pokud svou hodnotu začne spojovat pouze s výkonem, žádný výsledek nebude dost dobrý na dlouho.
JAK MŮŽE POMOCI MENTÁLNÍ KOUČINK?
Mentální koučink nemá mladého sportovce naučit, aby mu na výkonu nezáleželo. Nemá z něj udělat člověka, kterému je jedno, jestli vyhraje nebo prohraje. Jeho cílem je naučit sportovce pracovat s tlakem tak, aby ho tlak neovládal. Jednou z klíčových dovedností je schopnost oddělit výkon od vlastní hodnoty. Sportovec může podat špatný výkon, aniž by byl špatným sportovcem. Může udělat chybu, aniž by byl neschopný. Může prohrát, aniž by to znamenalo, že na daný sport nemá. To neznamená přestat být náročný sám na sebe. Znamená to být náročný způsobem, který podporuje růst místo neustálého trestání sebe sama. V mentálním koučinku se proto pracuje například s očekáváním, sebekritikou, zvládáním chyby, koncentrací, sebevědomím, vnitřním dialogem nebo schopností zaměřit pozornost na to, co sportovec skutečně může ovlivnit. Velmi důležitá je také práce s otázkou: "Co je pod mojí kontrolou?" Sportovec nemůže ovlivnit rozhodnutí rozhodčího, výkon soupeře, počasí, názor trenéra ani to, jestli se mu podaří úplně každý pokus. Může ale ovlivnit svou přípravu, přístup, komunikaci, reakci na chybu a další rozhodnutí. A právě tam je potřeba vracet jeho pozornost.
Mladý sportovec nemusí přestat chtít vyhrávat. Nemusí si přestat stanovovat vysoké cíle. Nemusí být méně ambiciózní. Potřebuje pouze pochopit, že cesta k vysokému výkonu nevede přes dokonalost. Skutečný výkonnostní růst totiž vzniká také díky chybám, neúspěchům, nepovedeným závodům a dnům, kdy se věci jednoduše nedaří. Sportovec, který se bojí každé chyby, se může začít chybám vyhýbat. Sportovec, který se naučí chybu přijmout, analyzovat a pokračovat, z ní může získat cennou zkušenost. Rozdíl tedy není v tom, zda sportovec chybuje. Rozdíl je v tom, co udělá potom.
Možná bychom proto měli mladým sportovcům připomínat něco, co se ve světě výkonu někdy ztrácí: Jejich hodnota není výsledková tabulka. Nemusí být každý den nejlepší. Nemusí každý trénink odcházet s pocitem, že podali životní výkon. Nemusí nikdy neudělat chybu. Potřebují se naučit pracovat. Potřebují být zodpovědní. Potřebují přijímat zpětnou vazbu. Potřebují se učit z chyb a umět zabrat, když je to těžké. Ale zároveň potřebují vědět, že nemusí být perfektní, aby mohli být výborní. Cílem není vychovat sportovce, který se nebojí žádné chyby. Takový sportovec pravděpodobně neexistuje.
Cílem je vychovat sportovce, který chybu udělá, nadechne se, vyhodnotí ji, vrátí svou pozornost zpět k výkonu a pokračuje. Špičkový sport není o tom nikdy nespadnout. Je o tom naučit se znovu postavit. A právě to je jedna z nejdůležitějších mentálních dovedností, které si mladý sportovec může ze sportu odnést i do života.